Vzpomněl jsem si na příběh z dětství, milí přátelé (no, ani přátelé). V deseti letech jsem měl možnost strávit tři týdny na vesnici s příbuznými a všechny tyto tři týdny pohanková kaše se denně podávala k večeři.
S pláštěm, s cibulí, s mrkví, ochucené máslem a úžasně chutné. Podle mého názoru v něm byly stále houby, ale nemohu s jistotou říci - bylo by to malé a zvlášť by se o vaření nezajímalo.
První den jsem to nejedl, pohltil jsem to - velkou lžící.
Neodmítl jsem, když se ráno zahřály zbytky večerní kaše.
Na večeři byla znovu - voňavá, výživná ...
A znovu k snídani ...
Na konci prvního týdne jsem měl pocit, že jsem do sebe tlačil pohanku a ona šplhala dozadu a brala to i přes můj nos a uši. O týden později pro mě bylo jediným jídlem cukrový chléb, který nosili během dne.
A když pytel pohanky skončil a pozvaná strana začala „kopat“ brambory, pak... Ach, byl to svátek! Jen vařené brambory bez oleje, se solí - jak báječné se to ukázalo!
Proč to píšu?
Vůbec ne proto, abych proklel pohanku nebo pochválil brambory. Je to jen to, že od té doby ne, ne, a myslel jsem si - jen já, malý, jsem trpěl tím, že strava byla nenahraditelně nudná? Je to opravdu norma pro všechny ostatní?
Faktem je, že tu a tam vidím ve svém krmení titulky „Vařil jsem jednou a teď vařím každý den.“ „Vařím takto už měsíc a rodina je šťastná.“ No, takové věci. A ptám se sám sebe - je to pravda? Ne, věřím lidem a myslím, že píší pravdu, ale tady ...
Pro mě je to stejné jídlo každý den, ne jídlo, ale spíše trest. Zdá se, že ve starověké Číně došlo k popravě (nebo ne, v Číně si to přesně nepamatuji), když byl odsouzený krmen spoustou vařeného masa a vody. A nic jiného nebylo dáno. Ten, kdo byl odsouzen... byl odsouzen. Protože tělo na takové stravě přestalo fungovat.
Chápu, že nikdo nepřivede milované do takového stavu... Je ale opravdu možné, že po týdnu mono-diety se do lidí dostane stejné jídlo? A když se tím nudí, kolik let se na to nedívali?