Existuje kategorie lidí, kterým se tím nejpřirozenějším způsobem... vyhýbám. Za sebe je definuji jako kuchyňské nebo kulinářské vyděrače.
Tito lidé nejčastěji nemají rádi a nevědí, jak vařit, resp. Vaření je pro ně téměř nejhnusnější povinností. Na jejich opuštění však nijak nespěchají, protože moc nad kamny a pánvemi jim současně dává moc - nebo zdání moci - nad těmi kolem.
No, jako moc... Schopnost zapojit se do jakéhosi druhu vydírání. Zpočátku ne nad všemi kolem, ale pouze nad svou rodinou, ale to jim stačí.
Vydírání probíhá asi takto:
- Proč nikdo nejí polévku! - Volitelně to samozřejmě nemusí být polévka - Pokud si zrovna teď nesednete k jídlu, už v životě nevařím! Už nepůjdu do kuchyně! Snažím se o tebe, ale nejíš! V tomto domě mě nikdo neocení a nikdo si mě neváží! Plivali na moji práci z vysoké zvonice!
Výsledkem je, že i když je miska kategoricky nepoživatelná, domácí zvířata sedí a se špinavými tvářemi tlačí jídlo do sebe lžící po lžíci. Protože potřebují vyděrači dokázat, že vůbec nejsou ředkvičky, nerespektují příbuzenství, nemilují blízké.
A vyděrač v této době, dobře ví, že jeho tvorba má „špatný vkus“, si užívá své moci.
Nejzábavnější je, že takoví lidé, pokud se nikomu nepodaří je oholoningovat, postupně ztrácejí břehy a začínají se do takového vydírání pouštět doslova v průmyslovém měřítku.
Nejen na jejich domě, ale i na okolí. Podle mého názoru jim takové vydírání přináší nesrovnatelné potěšení.
Mimochodem, „pohostinní“ a „pohostinní“ hostitelé, kteří se na hosta vrhnou se zdánlivě láskyplným:
- Určitě byste to měli vyzkoušet! No, jez! Co když tedy tato jídla nejíte! U nás je všechno čerstvé a dobré. Nejezte, naši neochutnali. Znovu sněz lžíci, protože jsem se tak snažil / 'zkoušel, opravdu mě chceš urazit (urazit) - ze stejné opery.
Je pro ně důležité, aby nekrmili, jak si někdy myslí. Je pro ně důležité přimět je jíst. To jsou různé věci, pokud jde o mě.
Srazil se?