Jak moc miluji fanoušky „našich“, „rodných“, „ruských“, kteří se v mých komentářích objevují se záviděníhodnou frekvencí.
Nedávno jsem zveřejnil recept na salát z tureckého zelí. Zdálo by se, jaké nároky proti němu mohou být? Rozpočtové, chutné, neobvyklé.
Ale ne!
První dva komentáře pocházejí od „skutečných vlastenců“. Přímo „nepotřebujeme turecké pobřeží a nepotřebujeme Afriku“. Vysílají pravdu. Jako, musíte jíst své vlastní, drahý, a neměnit za všechno tam.
Ale mám rád jak „nativní“ zelný salát, tak tureckou verzi. Mám rád zelné rohlíky a dolmu, což není domácí ruské jídlo. A sladké bramborové pyré neodmítnu, pokud je dobře uvařené, i když miluji také „nativní“ bramborovou kaši.
A klidně budu jíst jak sibiřské, tak gedzu knedlíky. A kromě námořních těstovin uvařím carbonaru a kromě zelné polévky si dám i čínskou houbovou polévku. Nevidím na tom nic divného, ale také ...
Nepůjdu vnutit svůj vkus těm, kteří je nesdílejí. a nechápu, proč si „vlastenci“ tak agresivně vnucují své.
Kdysi jsem napsal, že ti, kteří rádi hledají chyby v domácí kuchyni, jsou velmi agresivní. Takže - ti, kteří rádi stonají vším cizím, „importovaným“ a „importovaným“ - na tom nejsou o nic lépe. Jsou ze stejného bobulového pole.
Současně ti, kteří jsou jiní, nechápou hlavní věc: neexistují žádné výrobky a pokrmy „naše“ a „ne naše“. Ve dvacátém prvním století. Prolínání kulinářských kultur po celém světě probíhá již dlouhou dobu - od doby, kdy první obchodník vybavil svůj první karavan.
A když říkají, že v Rusku musíte jíst smažené brambory, se sledě a nakládanou okurkou nebo rajčaty - to je, jak se říká, skutečné ruské jídlo, to mě rozesměje.
Protože brambory jsou ve skutečnosti Jižní Amerika, sledě má na svědomí Willem Jacob Beikelson z vesnice Bierfleet, okurky přišly do Ruska z Indie (prosím neodkazujte na texty Bible, došlo k chybám v překladu a pole okurek zmíněná v Knize Izajášově byla ve skutečnosti byly melouny, jak říká Brockhaus Bible Encyclopedia), rajčata obecně v 18. století z Itálie darována Catherine přinesl.
Už mám pocit, že mnoho soudruhů ani nepřipravilo pantofle - kladiva, aby zatloukli bloggera, který si troufá vyřvat, že to všechno není rodilá ruština. Ale tady chci dodat - vzhledem k tomu, že zelenina a sledi nepocházejí z naší země, ale přišly v průběhu vývoje, zhoršily se? Ne. Staly se méně chutné? Ne.
Je to jen tím, že ječíci nevěděli o originalitě své historie - a to je vše. A můžete křičet a ukazovat se jako vlastenci, kolik chcete. Ale je to jen nutné? Pokud jde o mě, není to čest.
Jediným kritériem, které může určit kulinářské návyky a gastronomické preference, je osobní vkus každého člověka. A nemá právo to nikomu vnucovat. Sdílet - může. Komu se to líbí, vezme to v úvahu, vezme do služby, a to je vše.
Shl. A pohanka, mimochodem, ta, která je nyní také považována za rodnou ruštinu, nám byla přinesena z Byzance.
Takže to je vše.